3.8. 2013

Černá vdova: Když muž s atentátnicí snídá

Černá vdova: Když muž s atentátnicí snídá

Ženy jsou ideálními sebevražednými atentátnicemi. Jejich odpálení k sobě přitáhne větší mediální pozornost, a pokud sebou vezmou i pár dětí, celosvětovou publicitu mají zaručenou. V obstojnou známost vešel i film o jedné explozivní paní.

Mezinárodní bestseller alžírského spisovatele Yasmina Khadraua čapnul režisér Ziad Doueiri a jak to tak bývá u filmů zabývajících se izraelsko-palestinským konfliktem, náboženským fanatismem a teroristickou tématikou, zainteresované skupiny proti němu začaly zbrojit. Zatímco snímek Ráj hned teď z roku 2005 úspěšně bojoval s peticí, kde tisíce podepsaných žádali o stáhnutí titulu z oscarových nominací, protože dle jejich názoru oslavoval palestinské atentátníky, Černá vdova to má s uváděním mnohem těžší. Doueiri totiž pro navození maximální autenticity natáčel mimo jiné v Izraeli, čímž překročil zákon a jeho nové dílo bylo zakázáno ve dvaadvaceti zemích Ligy arabských zemí, kam patří i filmařova libanonská domovina.

I přes výbušnou povahu se však Černá vdova nepouští do velkých kontroverzí a naopak ožehavým polem kličkuje s obezřetnou nestranností. Centrální postavu zastupuje renomovaný arabský chirurg, jehož schopnost sešívat potřebné bez ohledu na jejich náboženské vyznání a geografické preference ho dostala až na telavivskou nemocnici. Uznávanému Arabovi s izraelským občanstvím se ale rozpadne svět v okamžiku, kdy je povolán k identifikaci vlastní ženy, která je obviněná ze sebevražedného bombového útoku, během něhož zemřelo i několik dětí.

Doueiriho film je nejpůsobivější právě v expozici, kde prvotní nechápavé zavrhnutí přechází pod množstvím důkazů do bezradného zjištění, že úspěšný doktor žil roky v iluzorním vztahu bez skutečného porozumění. Zatímco on pod Hippokratovou přísahou zachraňoval životy, jeho žena učinila třaskavým krokem přesný opak.

Intenzivní výslechy a flashbackové vzpomínání se postupně mění ve vypjatou honbu za skutečnými motivacemi, u nichž však albánský scenárista a režisér, který dlouhé roky pracoval za kamerou filmů Quentina Tarantina, nepřináší nijak objevné myšlenky. Černá vdova nezkoumá ideologii chodících bomb, ani se nezabývá ryze politickou problematikou, téma ozvláštňuje tím, že se zaměřuje na neutrální tajemství ukrývaná před nejbližšími a na nutné vyrovnávání se s nově zjištěnými informacemi. Lze najít množství přesahů, jejich rozvedení ale leží na divákovi.


Publikování nebo další šíření obsahu serveru uzij.cz je bez písemného souhlasu společnosti Webový servis Company s.r.o. zakázáno.